Blíží se osmá hodina večerní, čas na pravidelnou pohádku před spaním. Jenže čtyřletá dcerka místo do postýlky míří ke kočárku pro panenky. No, snad si teď nechce hrát…? Ten kočár tu stojí bez povšimnutí několik týdnů. To si nevybrala nejvhodnější okamžik.
„Mamí, pojď mě vozit,“ poprosí Violka. To jsou nápady.. „ Teď ne, Violí. Jdeme spinkat.“ Naše dítě stojí a hledí na objekt své touhy. Dětské rozmary….běží mi hlavou. Violka láskyplně bere z kočárku závěsné chrastítko, tři barevní motýlci vedle sebe. Vzpomínka na její batolecí období. Jemně je drží v malých ručkách. Podívá se na mě. „Pojď mě vozit…“ Ne, ne. Kdepak. Tady přece rozhoduju já.
„ Pojď na pohádku. Jakou si dneska přečteme?“ Violka dává na stranu knihu o veverce Zrzce, Krkonošské pohádky i milovaného Křemílka a Vochomůrku. Žádnou z nich nechce. To je teda divný… V pařezové chaloupce usínáme každý večer. Jen občas se k nám zatoulá sám pan Krakonoš. Dneska nic…Violka vstane a přinese malou, úplně dětskou knížečku s obrázky, kde vlastně žádná pohádka není. Než ji stihnu otevřít a vymyslet, o čem budu vyprávět, lehne si do postele a žádá, abych jí do vzduchu nad hlavou zavěsila ony barevné motýly. Vodorovně.
Rozhlížím se kolem, jak bych svému pokladu splnila aspoň toto přání a v duchu přemítám, cože se to dnes děje. Každý večer se těší na pohádku, při které po chvilce krásně usne. Ale včera mě vlastně taky překvapila. V půlce pohádky mě přerušila, že už nemám číst, že už je velká a bude spát sama. Otočila se na bok, zády ke mně, a usnula. A dnes takové obstrukce?
Podařilo se mi, aspoň částečně, zavěsit motýly. Stejně to nestačilo. Violka leží v posteli a … „ Mamí, pojď mě vozit…“ Ležíme vedle sebe na posteli a Violka se mi přitom dívá do očí. Dívá se a dívá…. A ty oči říkají všechno. Říkají: Prosím, udělej to pro mě!
Nedá se nic dělat. Vstanu a jdu. Netuším, jak se do toho kočárku vejde. Netuším, jestli dělám dobře. Jestli tím neoddálím potřebný spánek. Ale věřím, že Violka ví… Pod hlavu polštářek, přikrýt dečkou. Nohy jí visí skoro na zem..
Violka se na mě unaveně, ale vděčně usměje. Zavře oči a během pěti minut spí.
Zatím, co ji vozím po pokoji a zpívám vánoční koledy (vždycky na konci léta to na mě přijde), přemýšlím, co to celé mělo znamenat.
A najednou v hlavě vidím Violku, jak u večeře šišlá. Přeje si mlíčko do lahvičky. Přesun do koupelny je po čtyřech. Nejde, ale leze… Jenom tu plínku a kojení vynechala… Vždyť ona si celý večer hraje na miminko!
A jak by taky ne…! Už tři měsíce se u nás mluví o ročním kloučkovi, kterého dostaneme do pěstounské péče. A zítra za ním opět jedeme na návštěvu… Teď se mi rozsvítilo... Díky díky díky!
Už Ti, Violko, rozumím. Ještěže moje rodičovské ego po dvaceti letech konečně pochopilo, že u nás už nemá šanci. Nemusí být pokaždé po mém. I když Tvé chování a přání někdy nechápu. A jestli je to výchovné? Je důležitější přetvořit toho malého člověka k obrazu svému, zapasovat ho do našich dospěláckých šablon, měřítek úspěšnosti, přijatelnosti? Nebo mu dát šanci spoléhat se samo na sebe, následovat svůj vnitřní hlas, naučit se poznat, co opravdu chce a nechce, co si opravdu myslí, bojovat za svá přání. Ukázat mu, že má nárok chtít něco jiného než já…A že je to naprosto v pořádku.
Proč si vlastně myslíme, že víme líp, co je pro děti v danou chvíli nejlepší? Že víme, co opravdu potřebují? Protože jsme starší? Protože už jsme chodili do školy? Nebo proto, že máme přesnou představu, jak má naše dítě vypadat a jaké má být a tudíž i lépe víme, jaká cesta vede k našemu cíli? Dítě si pak přetváříme k obrazu svému… Pomalu a nenápadně ho směrujeme tam, kam chceme a potřebujeme, aby došlo. Odchylujeme ho od jeho vnitřní cesty. Ale co když to malé stvoření ví úplně přesně a mnohem lépe než my, KAM jde a proč?! Co když jen potřebuje tichého průvodce, který ho na jeho cestě bude doprovázet. Nebude určovat směr, ani tempo, ani říkat, jak si tu cestu má užít a čeho si všímat… Ale bude tam, kdyby bylo potřeba. Kdyby malý poutník něčemu nerozuměl nebo se třeba něčeho bál.
Vlastně dětem odmalička dáváme najevo, že jim nevěříme. Nevěříme tomu, že ony vědí, co je pro jejich vývoj v tu konkrétní chvíli nejlepší. Neustále jim vnucujeme svoje rady, názory, předkládáme hotová řešení jejich problémů. Pořád jim opakujeme, co mají a nemají dělat. Vysvětlujeme, poučujeme, hodnotíme… A dítě roste a pomalu se z něj stává dospělý, který neví, co chce, neví, čeho chce v životě dosáhnout, neví, co ho baví, co mu dělá radost, neví, čím zaplnit prázdnotu ve svém nitru… Nadále čeká, až mu někdo řekne, co má dělat…
Jaké štěstí má dítě, kterému rodiče věří. Myslím, opravdu věří, důvěřují v jeho schopnosti. Důvěřují, že dítě je vedeno svým vlastním vnitřním učitelem, tichým hlasem, který v pravou chvíli našeptává, co dělat a kam jít, s kým mluvit a koho jen pozorovat…aby se zdárně vyvíjelo podle SVÉHO vlastního životního plánu… Aby se stalo svobodnou, sebevědomou, tolerantní a respektující bytostí.
Zpět