Musím to dokončit!
U stolečku si kreslí tříletá holčička. Potichu si u toho zpívá. Spokojená, ponořená sama do sebe, nevnímá kluky, kteří kolem ní běhají. Je jí jedno, co dělá holčička sedící vedle ní. Prostě kreslí. Na ničem jiném teď nezáleží.
„Děti, za pět minut uklízíme! Půjdeme na svačinu.“ Možná, že hlas paní učitelky ani nevnímala… Klidně maluje dál. Další upozornění už ji vytrhlo z práce na velkém úkolu. Maluje obrázek pro maminku. (Nebo sobě, jen tak pro radost.) Cože? Končíme? Ještě to nemám hotové. Honem. Rychle rychle, ať to stihnu! Malá ručička kmitá po papíře…ještě zbývá dokreslit tráva. A to jablíčko musí být vybarvené celé! Takhle to nemůže zůstat! Holčička měla štěstí. Tentokrát to stihla. Ale ani si nevychutnala radost z nakresleného obrázku a utíkala uklidit pastelky. Aby na ni ostatní nečekali. Aby se paní učitelka nezlobila…
Občas se stane, že obrázek dokončit nestihne. Ten pak putuje do šuplíku, kde je odsouzen k zániku a zapomnění. „Dokreslíš si to po obědě. Teď už není čas.“
Nedokreslí. Už nikdy ho nedokreslí. Protože po obědě objeví kostky a jde z nich stavět nejúžasnější stavbu světa.
Dny plynou a holčička každý den ve stejný čas slyší: „Děti, za chvíli uklízíme!“ Už ví, že musí dávat pozor. Musí poslouchat, co se kolem ní děje. Aby věděla, kdy musí zrychlit a pokusit se dokončit svoji rozdělanou práci. Už není ponořená sama do sebe. Nevnímá skládačku, kterou má rozloženou na stole. Celou dobu čeká na povel k ukončení akce. Několikrát se zapomněla a zmizela ve svém světě… Nelítostný byl návrat do reality. Hru jí děti přerušily a začaly uklízet to, co měla rozděláno…teď se přece uklízí, neslyšíš?? Nepomohl pláč. Uklízíme… Další dny si holčička žádnou hračku nevybrala. Ani nechtěla malovat obrázek. Radši nic nezačínat…nikdy nevím, kdy mi to zase seberou a uklidí…
Včera nejstarší kluci dostali skvělý nápad. Jeden vzal z legrace žehličku a na dětském žehlicím prkně „žehlil“. Jindy by toho po chvíli nechal a šel vymýšlet něco jiného. Tentokrát chtěly žehlit všechny děti. Každý si vzal jeden kousek oblečení pro panenky a stoupl si do fronty. Všichni trpělivě čekají, až na ně dojde řada. Pak jiného napadne, že to oblečení je potřeba i vyprat. Vezme dětskou pračku a perou prádlo. Vůbec nikomu nevadí, že ho nejprve vyžehlili… Poté ho musí usušit. Najdou dvě hokejky na florbal a suší na něm prádlo jako na šňůrách. Všechny děti se zapojily. Školka se proměnila v prádelnu, je to taková malá, ovšem dobrovolná, manufaktura. Děti se střídají v žehlení, jeden nosí do pračky, jiný na šňůru, další věší, usušené předává jinému a ten oblečení skládá. Dokonalá souhra všeho a všech. Bez sebemenšího zásahu dospělého jedince. Ten jen stojí opodál a tiše žasne… Ovšem pouze do doby, než přijde paní učitelka na odpolední směnu. Je čas jít ven. „Né, my to ještě nemáme hotový!“ „Tak si to dožehlíte odpoledne po spaní.“
Odpoledne po spaní se chodí ven na zahradu…
Děti mají asi tak tři minuty na to, aby dokončily práci, která by je možná zaměstnala další hodinu. „No jo, ale kam teď dáme to usušený prádlo, když v tomhle boxu ještě zůstalo to špinavý, nevypraný?“ Hošík jde rychle hledat po třídě. Naštěstí najde jiný prázdný box. „Sem ho dáme. A až to odpoledne všechno vypereme, dáme oblečení zpátky do toho jednoho boxu.“ Je spokojený, že jejich námaha nepřijde vniveč. Děti společně uklidí žehličku, pračku i šňůry na prádlo. A když přijde odpoledne - jde se na zahradu. Na velké praní si nikdo ani nevzpomene. Už to spolu nikdy nedoperou…
Dny plynou a naší holčičce, která tak ráda kreslí, už jsou čtyři roky. Jedno dopoledne si staví z písku veledůležitou stavbu. Vlastně stavbičku. Je tak malá, že ji jiná holčička nevidí a nechtěně na ni šlápne. Kreslířka začne plakat, ale stavbu si opraví. Ručičky nahrnují písek přesně tam, kde má být. Konečně je opraveno. Ještě ani neoschly slzičky a musíme uklízet. Jdeme do školky na oběd. Malý klouček zametá koštětem písek z okraje pískoviště. Uklízí. Nevidí stavbu, kterou si holčička právě opravila. Jedno mávnutí a stavba mizí… Neeeeee…
Přes slzy nevidí, ale opravuje znovu. „Odcházíme!“ Honem, honem, ručičky znovu kmitají, vědí přesně, jak to má být, kam písek přemístit… „Ne! MUSÍM TO DOKONČIT!!“ Vzlyká, ale nevzdá to. Paní učitelka je tentokrát shovívavá. Dává jí pár vteřin navíc…
Stihla to. Dokončila svoji práci. Ale radost je tatam. Ani nemá chuť k jídlu.
A co příště? Co když příště nebude mít takové štěstí, aby dokončila to, co jí její nitro nabádalo začít, vyzkoušet a dokončit?
Buď bude bojovat, nebo podlehne. Přidá se k davu. Nedokreslí obrázek, ale zahodí pastelky jako všichni ostatní. V okamžiku rozboří svoji vlastní stavbu, na které celé ráno pracovala… Znehodnotí svoje vlastní dílo a tím i sama sebe… Aby nebyla ta, na kterou se pořád čeká, která je vždycky poslední. Ta, co neumí poslechnout paní učitelku a dělá si všechno podle sebe. Podle sebe… (je to opravdu tak moc špatně??)
A když bude bojovat, uslyší vlastně to samé… Jenže ona opravdu VÍ, co má dělat. Co je pro ni dobře. Ví, že je potřeba dokončovat úkoly. Pravděpodobně tuší, že jinak se v dospělosti přidá k davům těch, kteří snadno odkládají povinnosti na později. K těm, kteří neumějí nic dotáhnout do konce a snadno odejdou od rozdělané práce.
Koho vlastně chceme z dětí mít? Poslušné ovečky, které bez mrknutí oka poslechnou příkaz jakéhokoliv dospělého? Nebo rozumné bytosti, které naslouchají hlavně samy sobě a věří si, protože následují své vnitřní vedení?
Zkuste uhodnout, v jaké školce toto děti běžně zažívají a v jaké se jim to pravděpodobně nikdy nestane…
Zpět