Ne, ještě to nemám
Pomůžeš mi utřít prach, prosím?
Bílá vrstvička na velkém hnědém parapetu v obýváku už volá po prachovce. Taková ztráta času…ach jo… No co, jdu na to… Ale čím zaměstnat Violku, tu malou neposedu, abych získala dostatek času na vyleštění všech podobně bílých míst v domě? Nemám ráda - ne, přímo nesnáším - nedokončenou práci. Když už se naladím na úklid, potřebuju mít čisto všude. Hned. Pak lítám jako fretka a za chvíli je hotovo. Jenže - to mě nesmí nikdo rušit. Ani na mě radši nemluvte…všechno mě zdržuje, víte? TEĎ musím využít toho, že se mi chce…
Rychlostí blesku - abych toho stihla uklidit co nejvíc, než mě dítko odvolá k něčemu mega důležitému - začnu odstraňovat nánosy prachu. Po očku mrknu na Violku, abych odhadla, kolik času asi mám… Sundává z piana velkého dřevěného anděla. Pak sousoší koček a nakonec i mého milovaného orla. „ Maminko, tady je to špinavý!“ „Viď? Chceš mi pomoct?“ Kudrnatá hlavička souhlasně přikyvuje. Fajn. Podávám Violce vlhčený ubrousek. Začíná nahoře. Pohledem si změřím velikost našeho starého klavíru. Kdyby ho vyleštila i zepředu…a ze stran… To by nějaký čas trvalo… pak by mohla chtít zkrášlit ještě aspoň orla…
Přemítám a zároveň kmitám od jednoho kusu nábytku k druhému. Tak, obývák je hotov. Mrknu na Violku. Soustředěně leští vršek piana. Ještě pořád. Prima. Nenápadně se přesunuji do kuchyně. Honem honem, vypadá to nadějně. Ještě něco stihnu. Když mám utřený prach všude, kde bylo třeba, jdu zpátky za svojí malou pomocnicí. „Violí, to už stačí. Klavír už je čistý, podívej.“ Holčička se nenechá vyrušit a dál s maximálním úsilím šmidlá vršek klavíru.
„Ne ne, ještě to nemám!“
Stojím a hledím. Nechápu. Kurz Montessori pedagogiky mě teprve čeká… to proto nechápu… Vždyť už je ta hudební starožitnost docela čisťounká. Copak to nevidí? Leští dál…soustředěně…pořád dokola stejný krouživý pohyb…Vůbec nevnímá, že ji pozoruji. Není nějaká divná? Jak to, že to nevidí? Nakonec to vzdávám a jdu vyčistit dřevěného orla sama.
Moje prozření přišlo o pár měsíců později na přednáškách Montessori při zmínce o veledůležitosti soustředěné pozornosti, o obdobích zvýšené vnímavosti na cokoliv, o potřebě uspokojit vlastní touhu na základě následování svého vlastního vnitřního vedení…
Najednou se mi v hlavě promítl asi 15 let starý film…vzpomínky na chvíle s mými dvěma staršími dětmi. Měla jsem tenkrát pocit, že se jim musím neustále věnovat, rozvíjet je po všech stránkách a veškeré domácí práce mi berou vzácný čas určený pro děti. Tudíž jsem se snažila všechno stihnout, když děti spaly. Nejlépe po nocích. O co všechno jsem je ochudila! Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes… Že děti se nejvíce učí tím, že pozorují nás, dospělé, při práci a pak se to všechno snaží dělat sami! Chtějí být jako my.
A když jim to dopřejeme, když jim dovolíme podávat kolíky při věšení prádla, zametat kuchyň, krájet zeleninu při vaření… (místo toho, aby slyšely - nesahej na to, to ještě neumíš, vždyť to vyleješ, nezdržuj mě…), zabere nám to o trochu víc času, ale dítě zažívá pocit důležitosti, je užitečné, ví, že něco samo zvládlo, dokázalo…A tím si buduje tolik potřebné vědomí vlastní hodnoty, učí se trpělivosti (ne všechno se mu podaří hned napoprvé), soustředění (zmáčknout kolík je umění a ještě k tomu ho připevnit přesně na ten kousek oblečení, aby na šňůře drželo, to dá práci), učí se dokončit činnost…
Zpočátku nám dítě s úklidem nepomáhá, kdepak. Sami bychom to udělali desetkrát rychleji. Ale naše trpělivost, vlídnost při vysvětlování postupu jakékoliv činnosti se nám mnohonásobně vrátí. Nejdříve v podobě spokojeného a sebevědomého dítěte a později třeba v báječně naklizeném domě.
Potřebujeme tak málo - ukázat dítěti, JAK ten prach vlastně odstraním (stírám shora dolů nebo zleva doprava, očima vždy zkontroluji, zda už je všude lesk jako blesk), KDE najdu vlhčené ubrousky (ve stolečku v obýváku), KAM dám ty špinavé, použité (do koše v kuchyni). Ale hlavně, všímám si dítěte a ČÍHÁM NA TU VZÁCNOU CHVILIČKU, kdy projeví zájem cokoliv s námi dělat! V ten okamžik zapomenu na fakt, že pospíchám, že to chci mít krásné a dokonalé, že bude celá kuchyň i s dítětem od mouky, protože má chuť se mnou válet těsto na štrůdl…
Protože taková chvíle se nemusí opakovat. Věřte mi. Teď už to vím…
Zpět