U stolečku si kreslí tříletá holčička. Potichu si u toho zpívá. Spokojená, ponořená sama do sebe, nevnímá kluky, kteří kolem ní běhají. Je jí jedno, co dělá holčička sedící vedle ní. Prostě kreslí. Na ničem jiném teď nezáleží.
„Děti, za pět minut uklízíme! Půjdeme na svačinu.“ Možná, že hlas paní učitelky ani nevnímala… Klidně maluje dál. Další upozornění už ji vytrhlo z práce na velkém úkolu. Maluje obrázek pro maminku. (Nebo sobě, jen tak pro radost.) Cože? Končíme? Ještě to nemám hotové. Honem. Rychle rychle, ať to stihnu! Malá ručička kmitá po papíře…ještě zbývá dokreslit tráva. A to jablíčko musí být vybarvené celé! Takhle to nemůže zůstat! Holčička měla štěstí. Tentokrát to stihla. Ale ani si nevychutnala radost z nakresleného obrázku a utíkala uklidit pastelky. Aby na ni ostatní nečekali. Aby se paní učitelka nezlobila…
Občas se stane, že obrázek dokončit nestihne. Ten pak putuje do šuplíku, kde je odsouzen k zániku a zapomnění. „Dokreslíš si to po obědě. Teď už není čas.“
Nedokreslí. Už nikdy ho nedokreslí. Protože po obědě objeví kostky a jde z nich stavět nejúžasnější stavbu světa.
Dny plynou a holčička každý den ve stejný čas slyší: „Děti, za chvíli uklízíme!“ Už ví, že musí dávat pozor. Musí poslouchat, co se kolem ní děje. Aby věděla, kdy musí zrychlit a pokusit se dokončit svoji rozdělanou práci. Už není ponořená sama do sebe. Nevnímá skládačku, kterou má rozloženou na stole. Celou dobu čeká na povel k ukončení akce. Několikrát se zapomněla a zmizela ve svém světě… Nelítostný byl návrat do reality. Hru jí děti přerušily a začaly uklízet to, co měla rozděláno…teď se přece uklízí, neslyšíš?? Nepomohl pláč. Uklízíme… Další dny si holčička žádnou hračku nevybrala. Ani nechtěla malovat obrázek. Radši nic nezačínat…nikdy nevím, kdy mi to zase seberou a uklidí…
Michaela Medová
Každý z nás má talent a schopnosti na něco jiného. A každý z nás má nějaký pomyslný úkol, který může splnit, pokud svého talentu a schopností využije. Po nějaké době strávené s usměvavou Michaelou Medovou většina z nás dojde zcela jistě k závěru, že jejím úkolem je práce s dětskou duší. V Oseku žije již 19 let, společně se svým manželem a čtyřmi dětmi (20, 17, 5 a 2 roky). Po dokončení gymnázia pokračovala dále studiem oborů vychovatelství, asistent pedagogiky a osobní asistent. Později se rozhodla absolvovat kurz energetické psychologie a v loňském roce dokončila akreditovaný kurz Montessori pedagogiky. V posledních dvou letech pilně pracuje na realizaci svého snu – otevření soukromé Montessori školky. Ještě před tím se všechno její úsilí soustředí na pořádání dvou letních táborů. Poslechněme si více…
Míšo, v létě budeš v Oseku pořádat dva příměstské tábory. Můžeš nám o nich říci více?
Míša: Velmi ráda. Děti přivítáme na zahradě u rybníka Bašty a čekají na ně 2 varianty. První tábor nese název Indiánské léto a je pro děti od 4 do 8 let. Budeme střílet z luku, bubnovat na buben, zpívat s kytarou a hledat poklad… Ten druhý je určený trochu mladším dětem, těm ve věku od 3 do 6 let a nazvala jsem ho Nádech Montessori. Děti čeká velké množství her a aktivit venku, v přírodě.
Nebudeme jezdit na výlety, okolí Oseka je přece tak krásné. Děti se budou moci starat o kočky, psa, slepice, králíka a speciální morčata určená pro terapii. Budou mít k dispozici také malý bazének na osvěžení, samozřejmě pod dohledem dospělého. Přiznávám, že z vody mám respekt.
Kdo ti bude pomáhat s vedením táborů?
Míša: Do projektu se zapojila celá moje rodina, za což jsem jim moc vděčná. Manžel Martin bude mít na starosti hlavně zázemí tábora, dovoz obědů a další organizační věci, mé dvě starší děti Magdaléna a Matěj mi budou pomáhat s dětmi a táborů se budou účastnit i mé dvě menší děti, Violka a Kubík.
Tábory budu odrazovým můstkem pro tvůj větší projekt, a sice otevření Montessori školky. Zdá se to být velmi odvážným počinem. Co tě přivedlo právě k Montessori pedagogice?
Míša: Nejspíš hledání nejvhodnější školky pro mou dceru Violku. Ve všech školkách mi vždy něco chybělo, vnitřně jsem byla přesvědčena o tom, že to jde jinak, lépe. Rozhodla jsem se absolvovat akreditovaný kurz Montessori pedagogiky a praxe v nejdéle provozované školce tohoto druhu v Čechách mě v tom utvrdila. Vše na mě působilo tak silně, že jsem chvílemi měla slzy v očích. V klasické patrové budově vše probíhalo v naprosté harmonii a za celý den jsem neslyšela ani jednou zvýšení hlasu. Děti zaujatě pracovaly, samy si připravily svačinu, nalily pití, jedly tehdy, když měly chuť, u stolu si v klidu povídaly a neobjevil se ani jediný konflikt.
Opravdu? Jak je možné, že to tak funguje?
Míša: Je to tím, že děti mají větší svobodu. A důvěru od dospělých.
Jaká zásada tohoto druhu pedagogiky tě oslovila nejvíce?
Míša: Asi právě to, že děti jsou v rámci určitých pravidel svobodní. Mají právo se rozhodnout, co budou dělat, kdy začnou a kdy skončí. Když přijde dítě ráno do školky a cítí se třeba unavené, má právo si na chvíli sednout a nedělat nic. Důležité je, že dítě má čas a prostor poslechnout samo sebe. Učitel působí jako průvodce, ne jako přísný mentor, který rozdává úkoly a dává rozkazy.
Jak tedy vypadá typický den?
Míša: Když dítě přijde ráno do školky, přivítá se s průvodcem podáním ruky a samo si vybere, s jakou pomůckou bude pracovat nejdříve. Průvodce mu ukáže, jak s ní správně pracovat a dá mu prostor soustředit se na činnost, ponořit se do ní a napojit se tak samo na sebe. Ve chvíli, kdy se dítě pomůckou nasytí, přesouvá se dál. Tomu se říká „práce“. Odpoledne bývá volnější, podobné dni v běžných školkách.
Chápu správně, že dítě se učí pomocí prožité zkušenosti?
Míša: Ano. Děti se učí prožitkem, svalovou pamětí. Třeba tak, že obtahují písmenka. Jednou z důležitých věcí je také to, že průvodce neopravuje chyby. Jistě znáte situaci, kdy se dítě „zasekne“ a nechce pokračovat v činnosti potom, co mu řeknete: „ Je to špatně, takhle se to nedělá.“ Mnohem lepší je dát mu prostor k tomu, aby samo přišlo na to, jak to má být správně. Montessori pedagogika také zohledňuje senzitivní fáze dítěte. Přijdou období, kdy je dítě připravené učit se čísla nebo písmenka, rozvíjet své pohybové schopnosti. To platí pro každé dítě. Čtyřleté děti většinou začnou zajímat písmenka. Většinou však nemají možnost tuto citlivou fázi rozvíjet a za dva roky je do toho naopak v první třídě nuceno. Jde to ale mnohem hůř, protože fáze, kdy na to bylo výborně připraveno, již minula.
Dobře, ale je klasické školství připraveno na děti, které umí při nástupu do školy plynně číst?
Míša: Mělo by být. Učitelka by to měla rozpoznat a dítěti dát nějaký obtížnější úkol, např. přečíst si pro sebe krátký příběh a potom ho převyprávět. Většinou se ale stává to, že ho nutí slabikovat jako ostatní děti, a tak ho samozřejmě velmi demotivuje. Pokud se správně rozvíjí senzitivní fáze, dítě může při nástupu do školy umět násobit a dělit.
Co dalšího mohou děti ještě zažít?
Míša: Na zahrádce si připravíme záhonky a budeme pěstovat zeleninu a bylinky. Budeme společně vařit, dělat křížaly z ovoce, odpoledne budeme tancovat, cvičit, zpívat, tvořit, číst nebo dělat pokusy. Chystám i oslavy a slavnosti, ale nemám vizi, že by děti recitovaly básničky na vánoční besídce. To radši půjdeme společně s rodiči na procházku do lesa a po cestě sebereme pár odpadků. A cestou si možná zazpíváme nějakou koledu.
Tvoje školka bude soukromá…znamená to tedy, že rodiče si budou školné hradit z vlastní kapsy.
Míša: Ano, je to tak. Budu moci částečně čerpat dotace, školné tedy bude moci být o něco nižší, než jsem původně myslela. Měsíční částka by měla být 3500 – 4000 Kč. Čtyři dny v týdnu budeme s dětmi prožívat v Radomyšli, kde budeme mít veškeré zázemí a každý pátek budeme na zahradě v Oseku u rybníka Bašty.
Zpět