Teď a tady

JAK TO UMÍ JEN DĚTI (A BLÁZNI)

…Naučte se prožívat přítomný okamžik!

…Neřešte minulost! Neřešte budoucnost!

…Žijte přítomností!


Taková a jim podobná hesla na nás útočí v posledních letech ze všech stran. Knihy plné zaručených rad, jak zastavit čas. Nespočet kurzů slibujících zpomalení našeho myšlení, nebo ještě lépe - naučí nás nemyslet vůbec… Meditační večery, kdy za ozdravného zvuku OOOOmmmm dojdeme k osvícení…

A tak čteme jednu knihu za druhou, platíme za posezení v kruhu se zavřenýma očima a nohama zkříženýma pod sebou, zhluboka dýcháme a říkáme si: „Už? Už to přijde? Už mi ty myšlenky dají pokoj?? Joo, a zítra musím konečně vyžehlit tu hromadu prádla… jak mně se nechce… taky bych měla něco upéct… jestlipak už děti doma spí… a co budu zítra vařit? V ledničce je ještě květák… tak jen koupit brambory…“ Pootevřu oči, abych si připomněla, kde to vlastně jsem - a zjistím, že ostatní spolusedící hluboce meditují. Nebo tak aspoň vypadají. Hm, tak zase nic. Asi se těch myšlenek nikdy nezbavím.

Jsem plánovací typ. Pořád v hlavě vymýšlím, co udělám. A co budu dělat, až to dodělám. Připravím si nejlíp aspoň dvě varianty, kdyby jedna nevyšla. V hlavě nosím plánovací kalendář, vím přesně, co kdo bude dělat v úterý a co je potřeba připravit na čtvrtek. Moje mysl jede na plné obrátky a nezastaví se častokrát ani v noci. Snažím se mít pod kontrolou zběsilost svých myšlenek alespoň ve chvílích, kdy jsem s dětmi. Vnímat je, vidět, co mi potřebují ukázat, slyšet, co mi právě říkají…

Někdy je to fuška. Přitom když pozoruji své děti, nezdá se, že by jim dělalo nejmenší problém být plně přítomni v daném okamžiku. Když dcerka maluje obrázek a zpívá si u toho, nevnímá nic jiného. Když tancuje, je ponořena do radosti z hudby a z pohybů svého těla. Když staví věž z kostek, je to v tu chvíli nejdůležitější věc na světě… Nic jiného ji nezajímá. Nepřemýšlí o tom, co bude dělat, až věž dostaví. Jestli půjde na pískoviště nebo si prohlížet knížku. Teď, v tento okamžik, ještě netuší, co ji k sobě později přivábí. Co ji zaujme, jakou věc bude potřebovat prozkoumat. S kým si bude chtít povídat, koho potká, co to setkání přinese… Neplánuje ani, co si dá za hodinu k svačině. Dokonce ani na žádnou svačinu nemyslí. A až se ohlásí hlad, vezme si banán nebo z lednice jogurt či nasype do misky cereálie.

Je teď a tady. Naprosto svobodná ve svém bytí. Žije přítomným okamžikem. Nepřemýšlí, neplánuje, nevytváří strategie, nevzpomíná na to, co dělala ráno. Ráno už je nenávratně pryč… Netěší se na sobotu, až pojede s tatínkem na výlet. Sobota zatím neexistuje. Existuje pouze to, co TEĎ vidí, co TEĎ slyší, co TEĎ prožívá…

Má ohromný dar. Jako všechny děti. Jako jsem ho měla já i vy. Kam se poděl? Kde jsme ho na své cestě životem ztratili? Co je na tom tak těžkého, být. Jen BÝT…

Možná, že sám život nás postupně připravuje o onu úžasnou schopnost nic neřešit. Najednou toho musíme víc a víc stíhat, udělat, splnit… Povinnosti do školy, písemky, zkoušení, termíny, plánování, hlavně všechno stihnout, splnit, udělat, nezklamat, dokázat, zařídit, naplánovat, zorganizovat… A už se vezem. Ze školních povinností plynule přejdem na povinnosti pracovní, žádná změna. Jen ještě větší zodpovědnost. Větší tlak. Vydělat peníze, zařídit dům, obstarat děti… Milion povinností dnes a denně. Nikdy nekončící kolotoč. Jsme zodpovědní. Plníme úkoly, třebaže už dávno nejsme ve škole. Nesmíme zklamat. Nesmíme. Ale zklamat koho?? Paní učitelka byla autoritou asi před sto lety. Mamča bydlí dvě stě kilometrů daleko. Tak koho nechci zklamat? Kdo mě nutí jet na plný plyn a nedovolí zpomalit?

Sranda je, když si na sedátko životního kolotoče dobrovolně přidáte další náklad. Třeba v podobě studia něčeho, co vás láká, zajímá, co vás neskutečně nadchlo a co rozhodně nepočká, až váš kolotoč zpomalí, abyste všechno aspoň trochu líp stíhali. A kolotoč se roztáčí rychleji a rychleji a vy s nasazením všech sil běžíte a pořád ještě nějak stíháte plnit další úkoly, které jste si dobrovolně přibrali. Stíháte, protože jste přece ti zodpovědní, svědomití, kteří plní své úkoly včas a nejlépe na 150 procent.

A pak přichází čas letních prázdnin. Ze zvyku naplánujete řadu výletů, zařídíte akce pro děti a spoustu dalších důležitých nedůležitostí. V hlavě vám běží - mám dva měsíce na sepsání závěrečné práce do školy. Dva měsíce… To je dost času. Jenže… dost času na co? Na další povinnosti? A kdy si užiju děti?? V ten moment, nečekaně, nastává jedno veliké CVAK. Nikdo ho neplánoval, stalo se.

Rozhodla jsem se. Rozhodla jsem se, že si tyto prázdniny užiju. Že budu dělat to, co mě těší. Že budu dělat to, co baví moje děti. Zapomněla jsem na povinnosti. Zapomněla jsem pospíchat, plánovat, co musím udělat za hodinu, zítra, kam máme jet za týden, kde mám kdy být… Jako by mi přestal fungovat mozek. Ne, nepropukla u mě žádná vážná choroba, při které člověk postupně zapomene úplně všechno. Já jen zapomněla, že existuje slovo MUSÍM. Napadlo nás, že pojedeme na Helfenburg, tak jsme jeli. Chtěli jsme se s někým vidět, tak jsme se sešli. Měli jsme chuť na starodávném lisu vyrábět jablečný mošt, tak jsme dva dny lisovali jablka. Dělali jsme to, co nás právě napadlo. A je to s podivem, ale doma máme uklizeno víc než kdy dřív. Bez protivného pocitu, že cokoliv musíme. Prostě všechno si plyne samo, v poklidu… A hlavně - já si užívám tento nikdy dříve nepoznaný stav bytí. JSEM. Prostě jsem. Teď a tady. Bez knih, meditací a snažení. Jsem svobodná a naplněná. Toto léto mi přineslo setkání s novými lidmi, navštívila jsem plno dosud nepoznaných míst… bez plánování a úsilí, vlastně jen s použitím režimu „Hlava offline.“

Možná to je ta cesta. Být znovu jako děti, které se umí radovat ze všeho, co dělají. Radují se, protože dělají převážně to, co opravdu chtějí. A když cokoliv dělají, jsou plně soustředěné na svoji činnost. Nepotřebují k ní naše komentáře, dokonce ani pochvalu ne. A když občas potřebují naši pomoc, nebojte se, samy si o ni řeknou. Možná bychom se měli radovat z toho, že jsou děti tak často „mimo“. Místo toho, abychom se na ně zlobili, že nás zase nevnímají a neposlouchají a nepamatují si, co jsme jim řekli před pěti minutami… Vždyť ony ještě neztratily tu úžasnou schopnost, o kterou my později s takovou námahou usilujeme. Jsou ponořeni do jediného okamžiku, napojeni na sebe a svoje vnitřní vedení, plně soustředěni na svoji práci. Neruší je myšlenky z minulosti, ani obavy o budoucnost. Často to jediné, co jim narušuje jejich vnitřní harmonii, jsme my dospělí.

A jak se mi daří plnit zadané úkoly, které mají být odevzdány v určitém termínu? Těžko. S hlavou vypnutou hodně těžko. Ale ty dva měsíce návratu do bezstarostného dětství za to stály.

Zpět